Jak mluvit o knihách, které jste nenapsali

Trochu se mi ten hon za svobodou vymknul z ruky. Už je to několik měsíců, co jsem odešla z reklamky. Mou druhou motivací pro odchod bylo napsat knihu. První bylo nezabít se. Potřebovala jsem najít nějaký život, který by mě o něco míň sral, a zároveň poskytnul dost času na psaní. To se povedlo. Ukázalo se, že s trochou odvahy se člověk uživí takříkajíc s prstem v zadku. O tantrických masážích ale jindy.

Do cesty mi ale vstoupilo něco, na co jsem nebyla připavená. Nikdy jsem se s podobnou situací nesetkala a teď nevím, jak s ní naložit: štěstí. Tuším, že takhle nějak se musel cítit hrdina Kafkovy knihy, když se probudil jako brouk. Jistá si ale být nemůžu, jelikož jsem ji nečetla. Předpokládám ale, že vylézt z postele a postavit se na šest noh místo dvou musí být podobně nezvyklé, jako se jednoho dne probudit a nechtít umřít.

Od tý doby to se mnou jde z kopce. Cvičím jógu. Konstruktivně, pravidělně. Nudně. Protože je to dobrý pro tělo. Ne abych skrz eventuální osvícení proklouzla ze samsáry ven. Docela málo piju (na Čecha). Je mi se sebou dobře. Chodím do muzea. To by jeden blil. Kdo má v takovým prostředí něco dokázat? Už ani smutný písničky nejsou, co bejvaly.

Bejt najednou veselej není žádnej důvod k radosti. Člověku to dost naruší zavedený fungování. Všechno, co jsem kdy udělala jsem totiž dělala doufajíc, že svět bude za odměnu míň bolet, když uvidí, že se alespoň snažím. A že když se budu snažit fakt hodně, a vysnažím třeba nějaký masterpís, svět se mi odmění. Třeba nějakým člověkem, který bude mít pochopení, až lásku, pro mou osobu. A penis. Hlavně penis. Chyba lávky. Člověk s penisem a láskou se dostavil, když jsem byla na třetí stránce svého mástrpísu.

Navíc mi začalo docházet, že je všem uplně jedno, jestli nějakou knihu napíšu nebo ne. To mě trochu nasralo a tak sem si řekla, že to od tý třetí stránky už nějak dokopu, aby se zastyděli nad svým nezájmem o zlomovou, ač neexistující knihu. Sedla jsem si k počítači a na prázdné stránce začala blikat otázka: Proč? Ok, blikal tam kurzor, ale takhle se spisovatelé vyjadřují. A já, jako aspirující spisovatelka, jsem nemohla najít odpověď. Proč psát?

Na několik měsíců jsem odložila psaní mástrpísu a vydala se hledat motivaci, proč ho psát. Částečně ponořením v hloubi svojí duše, převážně ale na internetu. „Why do writers write“ je otázka googlovaná častěji, než by si někdo, kdo nepíše, mohl myslet. Začala jsem zkoumat, se kterou odpovědí se dokážu ztotožnit. Vždycky jsem nějakou našla, vítězoslavně se s ní pochubila kamarádům, kamarádi řekli, že je to opravdu dobrá motivace, proč psát, já se cítila chytrá, ale pořád nepsala. Protože se ukázlo, že to ve skutečnosti byla motivace lidí na internetu, a ne moje.

A tak jsem místo psaní googlovala dál. Pak mi ale došlo, že mám smůlu. Že žádná motivace se nemůže vyrovnat té, se kterou jsem psala dosud: nebýt v prdeli. A tu jsem ztratila. Kamarádi říkají, ať se nebojím, že mě to štěstí nebude obtěžovat věčně. A není důvod jim nevěřit. A tak jsem se, po dlouhém boji, smířila se spokojeností. Nějak to už překlepu. Už jsem zvládla horší věci než štěstí.

A tak do doby, než mě zase utrpení začně tahat za cecky směrem k mástrpísu, píšu pomalu a líně. Z primitivního důvodu, který teď trumfuje všechny motivace z internetu: protože je to lepší než nepsat.