Přežít život.

Kočka mi dneska poblila jógamatku, což byla největší událost, jakou drahá jógamatka od Velikonoc zažila. Ač ambiciózně leží rozprostřená před postelí už měsíc, jediným jejím dosažením je, díky kvalitnímu protiskluzovému zpracování a obsahu přírodního kaučuku, efektivní sběr prachu a kočičích chlupů.

Od doby, co mě vyhodili z kurzu jógy, na ni nějak nenacházím sílu. Ne že bych ji předtím měla; její absence mi umožnila ovládnout pozici mrtvoly tak bravurně, že mi lektor jednou kontroloval puls. Teď už tep nikdo nekontroluje a zdá se, že energie se v mém těle schovává mnohem důmyslněji než Waldo na přeplněné pláži.

 

 

Nikdy mi nepřišlo, že by život byl jako bonboniéra. Ani horská dráha. Střelnice s cinknutýma vzduchovkama možná, musíme-li jít do metafor. Máma vždycky říkala, že jsem si deprese způsobila tím, že jsem byla v minulým životě feťák a připravila se o všechnu dobrou karmu. To mělo vysvětlovat mou inklinaci k nepořádku, depresím a rock’n’rollu. Ani dnes, v rock’n’rollových sedmadvaceti, nevím, co si o tom myslet.

V touze po východisku jsem si půjčila iPhone mé kolegyně, abych zkonzultovala možná řešení své deprese s někým chytřejším, než jsem já. Siri mi svým laskavým robotickým hlasem nabídla odkaz na písničku Suicide Is Painless, úvodní znělku seriálu M.A.S.H. a tím dokázala, že první zákon robotiky jde, s využitím popkultury, elegantně obejít.

 

 

Sebevražda bohužel není přípustným řešením, jelikož ve mně stále přebývají kořeny buddhistické výchovy, podle kterých má předčasné ukončení vlastního života za následek zrození ve sféře pekla, kde duše zažívá utrpení způsobené střídáním extrémního horka a zimy. Ve snaze připravit se na tuto eventualitu jsem začala obden chodit do finské sauny. I přes veškeré odhodlání nejsem schopná absolvovat víc než dvě kola, prokládané ponořením v ledovém bazénku, do kterého vstupuji i vystupuji s křikem. Několik tisíciletí, které mi slibuje buddhistická literatura, se zdají být nepřípustnými.

S vyřazením sebevraždy jako východiska bylo třeba najít nějaké jiné. Postavit se problému čelem a vyřešit ho jako dospělý člověk. Objednala jsem si tedy přes kamaráda LSD. To se, ani po dvou hodinách, nezdálo působit. Využila jsem schopnosti nabyté během kurzu jógy a postavila se na deset minut na hlavu. Protože se nadále nic nedělo, přišlo mi jako dobrý nápad zvednout příchozí hovor od mámy a jít se projít do lesa.

Neuběhlo ani půl hodiny a všechno, co máma říkala, dávalo smysl. Začala jsem tušit, že LSD působí. Obvykle mě máloco těší víc, než identifikovat neplatný argument a zničit ho, což dělá rozhovory pro mou milující maminku náročné. Naši poslední filozofickou rozepři, kde se srazil můj kritický nihilismus s jejím naivním altruismem, ukončila slovy: “Víš, co říkáš,  to je sice pravda, ale není v tom žádná radost. To, co říkám já, možná pravda není. Ale radosti je v tom spoustu.” Teď mě ale zastihla v momentu, kdy dávalo smysl všechno. Osvícení bylo nejen možné, ale sedělo na dlani mé dvoumetrové fialové ruky.

Popisování drogových prožitků mi přijde pouze o něco míň nudné, než popisování snů, proto jsem se druhý den cestou do práce omezila před kolegyní na nonšalantní prohlášení, že jsem pochopila smysl vesmíru. Když se zeptala, v čem spočívá, měla jsem jednoduchou odpověď: “Takový čtverce.” Mistr zenu, připravený přijímat studenty. Pět minut nato jsem propadla panice,  způsobené ztrátou firemního počítače, který nebyl na svém místě. Moje nová studentka mi vysvětlila, že sedím u špatného stolu. Počítač byl vždy na svém místě. Stejně jako čtverce, který mi už nikdo nemůže vzít.

Neztratila jsem jen schopnost orientovat se v prostoru, ale i schopnost vidět všude bezvýchodné utrpení. Když jsem později na zahrádce pila smoothie z čerstvě natrhaných jahod, napadla mě objevná myšlenka: “Možná nemám depresi. Možná mám jenom blbej život.”

Teď z něj jenom najít cestu ven. Proto jsem se začala v každé situaci, kde cítím diskomfort, sama sebe ptát, co bych udělala radši, než to, co právě dělám. Odpovědí většinou bývá, že bych si lehla na zem a počkala, až se bude dít něco jinýho. I přes z LSD pramenícího osvícení tuším, že řešení by mělo být o něco konstruktivnější. Proto zatím nedělám nic a vyčkávám, až přijde lepší nápad. S vědomím, že nemusí.

Vydrhla jsem z jógamatky kočičí blitky, popel a rozlitý víno a schovala ji na balkón, aby neležela uprostřed pokoje, jako neustálá připomínka mé neschopnosti konstruktivně žít.

Jak řekl Někdo Moudrý,(parafrázuji): “Není známkou zdraví být funkčním jedincem v naprosto pošahaým světě.” Co s tím, to ještě nevím. Ale kdybyste mě někdy našli ležet na zemi a čekat, dejte mi high five.

 

 

 

1 thought on “Přežít život.”

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s